Úvod » Deník z cesty » 16.02. - 20.03.09 Cromwell - Jeden den ze zivota zemedelce:)
16.02. - 20.03.09 Cromwell - Jeden den ze zivota zemedelce:)
26. 3. 2009
Abyste si nemysleli, ze si tu cely rok valime sunky, rozhodly jsme se vam alespon trochu priblizit, jak vypada jeden z mnoha (:)) pracovnich dni na vinici.
Ke konci unora se nam ucty tak vyprazdnily, ze nebylo jineho zbyti a musely jsme se poohlednout po praci. Po predeslych zkusenostech ze sadu jsme se rozhodly zkusit praci v “pekaaci” (balirne ovoce). Nachazely jsme se v centralnim Otagu, coz je kraj vinic a sadu a tak jsme si myslely, ze najit praci nebude problem, ale ouha. Sber ovoce uz byl tentam a po objeti nekolika vinic jsme praci take nedostaly. Zasly jsme se optat do Seasonal solutions (agentura na zprostredkovani prace v zemedelstvi), ale tam nam pani s usmevem oznamila, ze lidi nabiraji nejdriv za dva tydny, coz pro nas bylo pozde. Nezbyvalo nic jineho, nez jet smer Blenheim a doufat, ze tam prace bude. Jak to tak ale byva, stesti se na nas usmalo v pravou chvili. Pred odjezdem jsme skocili na nakup a na nastence v supermarketu visel inzerat shanejici pracanty na vinici. Hned jsme reagovaly a dalsi den v 8 rano zacaly pracovat. Chard Farm, tak se vinice jmenuje, je podle nas siroko daleko nejvetsi a tak jsme se o praci bat nemusely. Na starosti nas mel Brock, asi tak tricetilety sympatak z Kanady a Mischell, tak 40ti leta kiwanda, ktera pracuje na vinici se svym manzelem a “zabijakem” Jessinkou:). Brock ma ale jednu malou chybu – moc nechape, ze existuji taci, kteri nemluvi plynule anglicky a nerozumi mu. Jako napriklad my tri, dalsi tri frantici, brazilci a jedna holcina z Chile. Musime uznat, ze nase sebevedomi, co se tyce anglictiny, kleslo do zapornych hodnot. Mistni kiwici, kteri na vinici pracuji, mluvi strasne rychle a uplne jinak, nez nam ve skole vtloukali do hlavinek a tak si skoro kazdy den utrzime trapas diky jazykove bariere:). My to ale zvladame a lepsi se to. Obcas si o nas musi myslet, ze jsme natvrdle, kdyz se na ne jen usmivame a s novozelandskym prizvukem jen pritakavame “yeeeh”:), ale pritom netusime, na co se nas ptaji. Ale posledni dny se pozice otocila a trapne se citi Brock, jelikoz se jeho vtipkum nikdo nesmeje:)). Usoudil, ze musi zdokonalit sve komunikacni schopnosti. Ano, spravne, chyba je na jeho strane:).
Na foopaa je specialista Janca. Jako onehdy, kdyz jsme protrhavaly hrozny. Ze zacatku jsme thinovali jen cervene vino, takze jsme meli strihat vsechny odnoze hroznu a vsechny nedozrale zelene. Aniz by si toho Janca vsimla, presli jsme na bile vino a tak ji prislo divne, ze bychom z keriku meli ostrihat vsechno a sla se na to optat. Pobavila Brocka i Mischell, kteri ji objasnili, ze toto je bile vino, takze ma strihat jen opravdu nezrale zelene. No, stane se:). Takovych situaci podobnych teto jsme si tam zazily opravdu pozehnane a pricteme- li k tomu unavu a ztratu pracovniho elanu, ke konci jsme musely pusobit jako totalni trubky co neumi ani do peti napocitat:). Az na zaverecnem vecirku pri lahvi vina jsme si reputaci trochu napravily – teda aspon doufame:). Znate to, po dobrem vinecku se hnedka komunikuje lip:).
A ted uz k samotne praci. Jelikoz k vinici neni zadne ubytovani, jako u Mr. Appla, a utracet za ubytovani nam prijde zbytecne, spime v aute na odpocivadle u jezera, jako vetsina pracantu, jen s tim rozdilem, ze oni maji obytna auta (vany). Diky tomu musime vstavat mnohem driv nez ostatni, a to v 6.10. Ten cas sam o sobe neni u pracujicich nic neobvykleho, ale silene je to, ze musime hned vyskocit do zimy a tmy, narazit celovky a prestehovat cely vnitrek auta. Kazda vec ma sve misto a my uz jsme sehrany tym, takze vime, kam co presne patri. Nasleduje snidane v podobe tepleho cajiku a jak jinak nez toustaku s marmeladou, ze ktereho je nam uz obcas soufl:). Ranni hygienu zvladame na mistnich zachodcich, ale beda, kdyz fouka silny vitr – jako ze tu fouka a poradne – to je pak umeni trefit se do umyvadla:). Zachodky jsou totiz zastresene jen castecne, ale i to ma vyhodu, zvlast, kdyz mate v noci strevni obtize z prehnane konzumace hroznu. Muzete aspon pozorovat hvezdne nebe nad sebou. A to tu opravdu stoji za to! Pak uz slapneme do pedalu a valime do prace, na jednu ze 4 vinic Chard Farm. V porovnani s jabkama je to prace snazsi, nemusime tahat zebrik a honit se, jelikoz jsme placene od hodiny, nikoli na kontrakt. Vetsinou prostrihavame hrozny nebo situjeme, z cehoz boli zada jako pes. Pracujeme od pul osme, prvni pauza je v 10.30 a obed ve 13.30. Prekoname – li tuto cast dne je vyhrano, pak uz zbyva jen 2 a ctvrt hodiny. Od obeda uz nemyslime na nic jineho, nez na odpoledni kavicku s cokoladou, z cehoz se stal nas denni ritual. Na neco se zkratka clovek tesit musi:). V 16.15 mame padla, cele ulepene a prejedene hroznu jedeme “domu”. Kazde odpoledne je jak pres kopirak, protoze v Cromwellu neni co delat. A hura uvarit kafco:). Nad kavickou si poklabosime o pracovnich zalezitostech:) a o tom, co uvarime a jaky filmek si pustime pred spanim. Jednou za dva dny zajedeme do mistniho bazenu se dat trosku do kupy, srovnat zada plavanim a hlavne polenosit ve whirlpoolce:). Pokazde odpovime postarsimu plavcikovi na dotaz odkud jsme a pousmejeme se jeho vtipkum. Nasleduje vecere, kterou zvladame uklohnit na varici v aute a nemyslete si, nikterak se nesidime, varime si same dobroty. Pritom dobijime opodal v zasuvce u rugbyoveho hriste notase a obcas hodime ockem po sportacich:). A pak uz honem do hajan. Prejedeme na odpocivadlo, kde ma kazdy sve misto, jen my mame smulu a naseho paradniho fleka nam casto zabiraji duchodci – asi kvuli nasi snure na pradlo:). Kolem devate si v kufru rozlozime letiste, do okynek natahneme zavesy a pustime si film na dobrou noc. Az na ten drobny nedostatek prostoru se citime jako doma a nic nam tu nechybi:).
Mozna se muze zdat, ze tu stradame, ale my si to tu opravdu uzivame. Naopak se dokazeme radovat z takovych malickosti, ktere nam doma pripadaji jako samozrejmost:) a tesime se, jak si z usetrenych penez uzijeme dalsi dobrodruzstvi!