1.5. - 8.6.09 Rozdeleni se – osamoceny zivot v Aucklandu :)
30.4. jsme s devcaty ztravily posledni spolecny den a rozdelily se na celych 5 tydnu (skoro 6). Protoze nam do odletu zbyvalo jeste 7 tydnu, a z Noveho Zelandu jsme videly vse co jsme videt chtely, rozhodly jsme se rozdelit a prozit ho kazda dle sve vlastni potreby a prani.
Ja mela svou “potrebu” jasnou, anglictina byla mou volbou. Po 7 mesicich ztravenych na Novem Zelandu by se reklo, ze budu mluvit jako po masle, ale opak je pravdou.
Takze ted nadesel cas neco s tim udelat :).
Abych to vzala pekne od zacatku….
Jak uz jsem psala, 30.4. byl nas posledni den, devcata me doprovodily do Aucklandu pred muj novy domov – backpacker jmenem Borders Beyond, maly hostel rodinneho stylu.
Vysadily me, pomohly s batozinou na pokoj a pak prislo louceni…..preci jen 7 mesicu jsme spolu byly 24 hodin denne…
Pak odjely a ja zustala sama. Dal uz zacina kolotoc a rychle, mozna jeste rychleji plynouci cas nez pri nasem cestovani….
Seznamovani se mistnimi obyvateli hostelu, kde jednu polovinu osazenstva tvorili obyvatele Sri Lanky a druhou cast cestovatele stejne jako ja. Uprimne, trochu me vydesilo, kdyz jsem videla kolik “cmoudiku” zde bydlelo, a rozhodla se proto neplatit jeste cely pobyt , ale radeji si nechat nejaky cas na rozmyslenou, jestli zustat cely muj studijni cas zde, nebo jestli budu hledat neco jineho. ZUSTALA JSEM. Ano, byla to spravna volba a ja jsem zde prozila uzasne chvile, poznavala odlisne kulturni zvyky a hlavne byla ve stalem styku s anglicky mluvicima lidma, a to jsem potrebovala :).
Hostel se skladal z hlavni spolecenske mistnosti, neco jako obyvaci pokoj, ktery byl zaroven spojen s kuchyni. Hlavni soucasti teto mistnosti byl velky jidelni stul a pak velke sofa, ze ktereho se dalo divat na televizi. Anebo, a to bylo leckdy jeste zajimavejsi, se z teto pozice dal vyborne pozorovat ruch a hemzeni se lidi v kuchyni. Casto jsem predstirala sledovani televize, ale po ocku se bavila ucinkujicimi v kuchyni.:-)
U jidelniho stolu pak, pokud se tam zrovna nejedlo, casto probihaly ruzne hry. Nase nejoblibenejsi byla hra domino - jiste vsichni znaji. Byl tam na ni jeden odbornik – Achman – egyptan, ktery nas vsechny vzdycky rozdrtil.
Take jsme si cas od casu delali filmove vecery, pujcili si filmecky a divali se treba az do pozdnich nocnich hodin. No a nad touto mistnoti uz byli nase pokojicky, ktere byly povetsinou po 4 osoby a pak nekolik pokojiku pro dvojice. Vzdy bylo vsude cisto a uklizeno. Jedine co bych tomuto hostelu vytkla bylo placeni za sprchu, 50 centu na 6 minut. Pred kazdou sprchou byla kasicka, kam se vhodil peniz a po jeho vhozeni uz se hned zacal odpocitavat cas, takze nasledoval rychly vpad do sprchy, rychle odhazovani svrsku a velmi rychla sprcha, coz pro me bylo nekdy narocne a mych prvnich par sprch koncilo neprijemnym prekvapkem v podobe studene vody, kdyz moje telo bylo jeste cele od mydla a peny. Ale dnes na konci meho pobytu uz bravurne zvladam za 6 minut se dat cela do kupy bez predeslych obtizi :).
SVYCH 5 tydnu osamoceni jsem nakonec sama opravdu nebyla. 4.5. jsem zacala navstevovat jazykovou skolu GEOS, kde jsem byla od po-pa od 9-15.00 . Bylo to velmi, velmi narocne, ale potrebne. Jestli jsem si nekdy predtim myslela, ze trochu AJ ovladam, tak zde jsem svou naivni predstavu zcela ztratila. Dopoledni vyuka byla zamerena na gramatiku, odpoledni na mluveni a poslech. Ucitele byli perfektni. Prostredi skoly, cele zazemi a vybaveni take.
Ve tride nas bylo 10, ale z toho 7 lidicek bylo narodnosti: korejske, japonske, thajske, cinske…pak ja, brazilka a nemka. Jedini, kdo mel obycejny papirovy slovnik jsme byli my tri posledne zminovani, jinak meli vsichni elektronicke slovniky. Trochu jsem si zpocatku pripadala hloupe, kdyz vsichni tukali do svych slovniku, jen nam trem neustale sustil papir pod rukama :).
Bylo to nekdy k popukani, kdyby nekdo z vas videl nas zacatecniky, jak se snazime se nejak dohovorit….a verte ze, Koreji a ostatnim podobnym studentum bylo velmi obtizne rozumet, jejich vyslovnost se stale nesla v duchu japonskem…..no, byl to boj, ze ktereho jsem si ale opet odnesla spousty novych zazitku a prozitku a hlavne pratelstvi. Nejvice jsem se sblizila s mladinkou brazilkou - Natali se kterou jsme nase snahy davaly dohromady spolecne jeste po skole, napriklad pri kave, prochazkou mestem ci navsteve kina :).
Kdyz jsem pak mela volno po skole ci o vikendu, snazila jsem se seznamovat se s Aucklandem a jeho mestskym zivotem (po mesicich stravenych prevazne nekde v divocine, to pro me byla velka zmena). Objevovala jsem obchody (jak jinak – shopping je dulezity), parky, pristav, skryte ulicky, dobre jidelny a vynikajici kavarny. Casto jsem si sedla na lavicku, kochala se okolim a dlouhy cas travila pozorovanim lidicek. Take se mi casto potvrdilo, jak jsou zde lide jini, vyklidneni, otevreni a vstricni. Nebylo vyjimkou, ze si vedle me nekdo prisedl a zacala konverzace (rozumejte – dorozumivani se se slovnikem v ruce) a nikdy mi to nebylo neprijemne.
5 tydnu uteklo jako voda, skola zkoncila a Janik se vratila ze Samoy. Vydavame se hned dalsi den na rozluckovy vylet za nasima znamyma ze sadu. Ti ted pracuji v Tauranze, kde zaroven budeme vyzvedavat Jancu a pak poslednich par dnu ztravime spolecne v Aucklandu, ve stejnem hostelu, jako jsme byly, kdyz jsme na Novy Zeland prijely. Trocha nostalgie neuskodi, ne? :)
Co dodat, bylo to uzasne a krasne….verte mi nebo ne…..skoro se mi odsud nechce.